Padl nápad: Pojedeme se podívat do Řecka, zajímalo by mě, jak moc jiné oproti Chorvatsku to je. Ale vezmeme to pomalu a uvidíme toho hodně……

Takže plán máme, ale jak, kde co a kdy? Sehnat obytnou dodávku týden před plánovaným odjezdem nebylo nic jednoduchého, ale díky tomu jsme se dostali k Obytňákům Vysočina. Vybrali jsme Ingrid, přeci jen chtěli jsme wc, sprchu, nějaký komfort, pojedu přece bratr, já a moje sedmiletá dcera. Trošku jsem tušila, že dálniční známky objednám až na poslední chvíli a vyplatilo se. Naše Ingrid zůstala viset ve světě a my chytali paniku. Byl nám nabídnut Duncan a to jsme se prvně trochu ofrňali, ale jelikož jsme pozitivní lidi, všímali jsme si pozitiv – silnější motor, menší auto, automatická převodovka (venkovní sprchu přežijeme a na wc si člověk zastaví)

Cílem naší cesty byla CESTA samotná. Pojedeme přes Bosnu a Hercegovinu, Černou Horu a Albánii až do Řecka na Lefkádu.

Vyrazili jsme v sobotu v poledne a k večeru jsme dorazili už k první spací zastávce a to bylo Jablanické jezero v Bosně a Hercegovině. Jelikož jsme parkovali po tmě, bylo náročné vybrat místo, kde bude ráno krásný výhled, ale myslím, že se podařilo. Všude přítomné odpadky jsou v BiH zcela běžné, proto jsme alespoň to naše spací místo trochu uklidili. 

Cesta od jezera už byla poměrně zajímavá, všude kolem hory a cesta kolem krásně modré řeky. Dalším cílem byl Mostar – klasické turistické místo. My sem ovšem dorazili hned v 9 ráno, takže jsme si ho užili téměř prázdné a v klidu zvládli i kafe.

Z Mostaru jsme měli v plánu vyrazit na první noc u moře, ale po cestě jsme zahlédli informační ceduli, která odkazovala na Vrelo Bune, kousek od Mostaru – úžasné místo, kde ze skály vyvěrá pramen, bylo kolem oběda v místě je několik restaurací. Tuhle zastávku doporučuji.

Po vydatném obědu jsme přejížděli do Černé Hory – cíl byl Durmitor a naše druhá noc. Vzali jsme to cestou přes Sutjesku – nádherná cesta údolím, nevíte na kterou stranu koukat první, tohle nejde popsat….. 

Zde pak nastal asi nejhorší úsek naší cesty. Vpravo sráz, silnice zpevněná dost úzká a provoz…. Tady jsem asi překonala nejkritičtější moment celé naší cesty…. A dřevěný most mezi hranicemi z Bih do Černé Hory….. Člověk si oddychne, když je na druhé straně.

Silnice do Národního parku Durmitor vede podél řeky, do skály jsou vytesané tunely a průjezdy, tento obraz už jsme na videu viděla, ale nenapadlo mě, že je to takový kousek a je to reálné….. Do Durmitoru jsme dorazili kolem 5 hodiny odpoledne. Z první noci jsme se poučili a zařekli se, že kolem 5-6 už musíme hledat místo na spaní. Našli jsme něco dokonalého. Koukněte.

Usínali jsme při nádherném západu slunce a vstávali do úžasného východu slunce. Do národního parku jsme vjížděli poměrně brzo, vstupné jsme projeli ještě bez placení a užívali si nádherné výhledy po cestě. 

Jako další místo na spaní jsme vybrali moře. Představa byla, že budeme stát někde přímo na pláži. Pláže v Černé Hoře jsou písčité s černým pískem, bohužel na náš styl jsou dost komerčně využívány. A to nemluvím o šílené vlhkosti, která u moře byla. Pokud se vydáte na pláž v Černé Hoře, obrňte se tolerancí, zde zřejmě ještě neznají odpadkové koše, takže použitá plína v písku není nic neobvyklého. Za lehátko dáte 40-50 euro, což na nás bylo hodně. Takže koupačka, večeře u auta a hurá do pelechu.

Ráno rychle pobalit a hurá zpět do hor – přejíždíme do Albánie a míříme do Národního parku Theth. Pokud budete moct, na toto místo si naplánujte více dnů než jeden. Cesta do údolí je již krásná asfaltová a přitom opravdu dobrodružná. Ve vesnici v údolí je několik restaurací. Dokonce jsme u jedné trochu bokem narazili na skromný kempík, kde jsme se za 10 euro ubytovali na noc a po delší době použili teplou sprchu – příjemná změna. Jelikož jsme dorazili kolem poledne a po jídle byli již ustaveni, vydali jsme se na pěší tůru k vodopádu Blue Eye. Cesta k němu je za mě dost nebezpečná, ale schůdná i pro prcky a nádherná. Ledová voda u vodopádu je nádherná odměna.

Theth byl další místo, které jsem si zamilovala a rozhodně se sem vrátím. Duncan byl navíc ideálně veliký, větším autem bych sem úplně jet nechtěla, šlo by to, ale takhle to bylo dokonalé i díky automatu.

Co se Albánie týká, pozor na dodržování rychlosti – jsou ale hodní, překročena rychlost o 14 km/hod – pokuta 1000 lek (kolem 200,- Kč). Dost mě překvapila i situace na silnicích. Albánci jsou taková prasátka. Ale vždy jim to nějak záhadně vyjde. Ve městech na křižovatkách nefunguje žádný systém, žádné značky, žádná přednost zprava, prostě kdo je rychlejší, jede.

A přesunujeme se k albánskému moři – je večer, na Park4night nacházíme místo u Castello di Porto Palermo – dle instrukcí si dáváme večeři v místní restauraci a usínáme za silného větru.

Posnídali jsme po cestě s nádherným výhledem nechali se překvapit převozem přes řeku (cca 7 euro) a přejeli do Řecka, po cestě svezli kousek dvě stopařky (stopem přes Albánii do Řecka a jedna ještě pokračovala sama do Itálie). Jelikož jsme měli poměrně dobrý čas, připlánovali jsme ještě jednu noc na severu Řeckého pobřeží, než přejedeme na Lefkádu. Opět byl záměr vybrat místo, ze kterého uvidíme na moře a jeli jsme podle pocitu. Našli jsme dokonalý plácek vedle restaurace pod olivami na trávě, pláž jen pro nás, úžasná večeře, prostě dokonalost.

Přejíždíme na Lefkádu a máme info, že nejhezčí je západní pobřeží. Proto se vydáváme přímo tam a sjíždíme k první pláži. No, takhle jsme si to úplně nepředstavovali, ale úzkou cestu jsme zvládli (auto parkovala všude), zaparkovali a uviděli jsme to nejkrásnější moře zatím vůbec. Hrubý písek, nádherné kameny ve vodě, voda teplá, nádhera – mmch dcera se odvážila plavat sama – poprvé.

Cíl tohoto dne byla Ergemni Beach – Snažili jsme se, ale nepovedlo se nám na ni dostat. Opět všude na úzké cestě nekonečno zaparkovaných aut. Pláže jsou tu dost ve svahu – celé západní pobřeží vypadá takto nádherně právě kvůli sesuvům půdy po zemětřesení. Vzdali jsme to a jeli hledat město více v údolí. Také jsme se stihli pohádat. Nemůžu tvrdit, že zapracovala ponorka, ale viděla bych to více na zklamání. No, ale dorazili jsme do Vasiliki, zaplatili kempík (30 euro vč. elektřiny) a šli omrknout pláž. Lehátka zadarmo, pokud necháme nějakou útratu v baru – mmch jsme potkali česky mluvící příjemnou ženu. 

Protože jsme západní pobřeží vidět chtěli, časově jsme měli stále náskok, rozhodli jsme se zůstat déle na Lefkádě a večer se poptat po plavbách lodí. Sehnali jsme za 40 euro na osobu vč. oběda, celodenní výlet, navštívíme všechny důležité pláže západního a východního pobřeží, mrkneme na Ithaku a hotovo. 

Tak a čeká nás poslední přesun před odjezdem domů. Jedeme se podívat na Meteoru. Bereme to Řeckými horami – nejsme dálniční typy. Kdesi uprostřed hor nacházíme malou kavárničku, dáme kafe a pokračujeme. Meteora je kouzelná, opravdu stojí za zastávku.

Projedeme ji a vyrážíme zpět k domovu stále s jednodenní rezervou. Zpět jedeme přes Srbsko – chytáme kolonu a zažíváme se Srbskými řidiči i trochu adrenalinu – no nejsou to zrovna trpěliví lidé…..

Přijíždíme až na hranice s Maďarskem a procházíme běžnou prohlídkou auta – alkohol – ne nemáme – a co to pivo – promiňte, já myslela, že ho vypil 😀 

Uléháme na první polňačce v Maďarsku a ráno pokračujeme domů – už se těšíme na řízek…

Trasa:

Rakvice – Jabloničko jezero – Mostar – Vrelo Bune – Sutjeska – Národní park Durmitor – pobřeží Černé Hory – Theth – Himare – Severní pobřeží Řecka – Lefkada západní pobřeží – Vasiliki – Nidri – Meteora – Rakvice

Přibližně 4.000 Km, nafta, dálniční poplatky a útrata pro 2 dospělé a jedno dítě (ob den restaurace) 35 tis plus půjčovné za auto – 10 dnů